Vytvořit PDF Nádory prostaty

Úvod a epidemiologie

Karcinom prostaty (KP) je v současné době považován za jeden z hlavních medicínských problémů v mužské populaci. V posledních letech došlo k významnému nárůstu incidence KP. V Evropě tvoří 11 % všech karcinomů u mužů, v EU umírá na KP 9 % ze všech pacientů, kteří na karcinom umírají. Je však třeba zmínit, že existují poměrně velké regionální odlišnosti.

V České republice zaujímal KP v roce 2003 12 % z celkového počtu hlášených novotvarů, čímž se zařadil na třetí místo po novotvarech tlustého střeva a plic (graf 1). Z celkové mortality na zhoubné novotvary zaujímal karcinom prostaty 9 % (graf 2). Incidence i mortalita mužské populace na toto onemocnění stoupá (graf 3, 4). Podle dat uvedených v Národním onkologickém registru z roku 2003 se incidence KP od roku 1970 do roku 2003 zvýšila ze 17,7/100000 obyvatel na 75/100000 obyvatel. Současně s incidencí má vzestupný trend i mortalita na tento novotvar. Od roku 1970 vystoupala tato mortalita ze 14/100000 na 29,3/100000 zemřelých obyvatel v roce 2003 (www.uzis.cz).

Pro KP je typický nárůst incidence s věkem, zatímco mortalita s věkem klesá. Pokles mortality ve vyšších věkových skupinách lze vysvětlit tím, že muži z těchto věkových skupin zemřou dříve na jiná přidružená onemocnění (především kardiovaskulárního systému). Diagnóza KP se posunuje k nižším věkovým skupinám.


Patologie a patofyziologie

Prostatická intraepiteliální neoplazie (PIN)

Jedná se o intraepiteliální neoplastické změny vývodů a acinů prostaty, které dělíme na PIN nízkého stupně a PIN vysokého stupně. Změny tohoto typu jsou obecně uznávány za předchůdce vlastního karcinomu prostaty. Předpokládá se, že tyto změny přicházejí přibližně o 10 let dříve než dojde k rozvoji vlastního karcinomu prostaty.
Incidence PIN se zvyšuje s věkem. Změny epitelu, které charakterizují PIN, jsou hormonálně dependentní. Nález PIN vysokého stupně v bioptickém vzorku je indikací pro další vyšetření.

Karcinom prostaty (KP)

Nejčastějším histologickým nálezem je adenokarcinom s různým stupněm diferenciace buněk. Adenokarcinom tvoří více než 95 % maligních nádorů prostaty. Adenokarcinom prostaty vzniká z epiteliálních buněk prostatických acinů (acinární karcinom) nebo vzácněji ve velkých periuretrálních prostatických vývodech (duktální karcinom). Mezi další vzácné varianty karcinomu prostaty patří např. mucinózní karcinom, malobuněčný karcinom, karcinom z prsténčitých buněk, adenoidně bazocelulární karcinom, sarkomatoidní karcinom či karcinom z přechodního epitelu. Zásadní význam pro stanovení diagnózy je absence bazálních buněk, nález infiltrativního růstu a nádorové invaze.

Nádor vzniká většinou multifokálně s výraznou predikcí pro periferní zónu, kde se vyskytuje přibližně 70-80 % všech karcinomů prostaty. Adenokarcinom patří mezi hormonálně dependentní nádory. Prostata je jedním z cílových orgánů androgenů. Volný testosteron (T) se dostává krví do prostaty a po vstupu do buňky se mění na účinnější dihydrotestosteron (DHT) pomocí enzymu 5a-reduktázy. Prostata roste celý život a zvětšování objemu je závislé na androgenech. Nejvíce androgenních receptorů se nachází v epiteliálních buňkách prostaty. V epiteliálních buňkách prostatických žlázek se tvoří růstové faktory (např. EGF - epithelial growth factor, TGF-beta - transforming growth factor-beta, FbGF - fibroblast growth factor), jejichž sekrece ovlivňují zejména androgeny a nepřímo tak působí na metabolizmus, proliferaci a diferenciaci tkáně prostaty. Androgeny většinou působí stimulačně na sekreci růstových faktorů, což vysvětluje inhibiční účinek androgenní deprivace, která způsobuje urychlení apoptózy normálních a nádorových buněk prostaty citlivých na androgeny.