Vytvořit PDF Endourologie


Úvod

Pokusy nahlédnout do močového měchýře jsou velmi staré. Za přelom v tomto snažení se udává předvedení cystoskopu na císařském dvoře Maxem Nietzem v roce 1879. Cystoskopie byla prováděna na "suchém" měchýři, dutina byla rozepjata vzduchem a osvětlena rozžhaveným platinovým drátkem. Další vývoj přinesl "opláštění" cystoskopu, místo vzduchu se začala používat voda, která dovolovala ještě dobrý přehled a byla současně chladícím mediem pro miniaturní žárovičku na konci endoskopu. Přidáním Albaranova můstku (1897) se z čistě diagnostického nástroje stal instrument vhodný k sondáži močovodů. Jiný nástavec přidaný na cystoskop dovoloval seříznout části prostaty. Nejprve byly použity nástroje typu "punch", které vykrajovaly "válečky" studeným nožem. Později (1931) McCarthy vytvořil resektoskop, který jako řezací element již používá kličku. Tato klička je jako aktivní pól napojena na zdroj vysokofrekvenčního elektrického zařízení. Druhý "indiferentní" pól je připevněn na pacienta. Modulací vysokofrekvenčního proudu jsou vyvolány v místě styku aktivní eletrody tkání buď efekty destrukční "řezání", nebo dedikační - "koagulační". Tento způsob však vyžaduje, aby jako výplachové medium byla použita tekutina s co nejmenší elektrickou vodivostí.

Další výrazná vylepšení endoskopů přinesl vynález "vzduchových čoček" (Hopkins 1959) a využití skleněných vláken (Curtisse 1956). Ta byla nejprve využita jako převodník světla od silného zdroje do endoskopu, později i jako vlastní optické medium v endoskopech. Z rigidních endoskopů se mohly stát nástroje flexibilní. Modifikací flexibilního gastroskopu tak vznikl flexibilní nefroskop, cystoskop a ureteroskop. Problém přehledu operačního pole byl vyřešen Iglesiasem, a to zavedením kontinuální, nízkotlaké irigace (na resektoskop přidal další, vnější plášť). Čistá irigační tekutina proudí vnitřním pláštěm do pacienta, oplachuje zorné pole endoskopu a prostorem mezi vnitřním a zevním pláštěm je odváděna. Další vylepšení endoskopické diagnostiky a operativy přinesl rozvoj miniaturních kamer, které nejen ulehčují práci vyšetřujícímu, ale umožňují, aby jeho výkon sledovali i ostatní členové týmu (důvod edukační a forenzní).

Tak se původně endoluminární diagnostická endoskopie stala metodou endoluminárně invazivní a následně se jako laparoskopie a retroperotoneoskopie přenesla do ostatních medicínských oblastí.

V této části se budu však věnovat pouze oné klasické, endoluminární endourologii.